Rozhovor s lektorem projektu BanalFatal! Lubomírem Ritnošíkem

„Používejte selský rozum a než něco uděláte, vždy se na pár vteřin zastavte a zamyslete se, co se může stát. Protože někdy stačí pár vteřin k tomu, aby se vám změnil celý život.“

1. Váš profesní život byl spojený s hasiči, dnes se věnujete také dětem jako trenér. Co mají podle vás tyto role společného?

Ano, můj profesní život byl téměř 33 let spojen s profesí hasiče. Trénovat děti jsem ale nezačal až po odchodu od hasičů. S dětmi jsem byl v kontaktu odjakživa. Nejdříve to bylo jako instruktor na táborech a později jako vedoucí. Poté jsem působil jako instruktor lyžování, trenér základního lyžování a také jako trenér florbalu. Logicky to postupně vedlo i k vystudování FTK v Olomouci a k dalšímu zvyšování mé odbornosti v trenérské oblasti.

A co mají podle mě tyto dvě role společného?

Snad asi to, ať už stojíte před hořícím domem nebo před dětmi, které na vás čekají na tréninku, nemůžete říct: „Pardon, dnes se necítím, omlouvám se a jdeme domů.“ To prostě nejde. V obou případech tam musíte být naplno a na 100 %.

A stejně jako je pro hasiče odměnou vděk lidí, kterým se podařilo zachránit život nebo třeba alespoň poslední zbytky jejich domova, tak i děti vám vaši snahu dokážou odměnit – svým nadšením, radostí a tím, že vědí, že jste tam pro ně.

2. Co vás přivedlo ke spolupráci s projektem BanalFatal! a proč jste řekl ano?

Byť jsem teprve rok členem týmu BanalFatal! v této oblasti se vlastně vůbec necítím jako nováček. Je to především proto, že jsem v minulosti řadu let spolupracoval s Centrem Paraple, kde jsem pomáhal lidem na vozíku naučit se lyžovat, a to jak na sněhu, tak i na vodě. Díky tomu jsem si s řadou vozíčkářů vytvořil velmi pěkné osobní vztahy.

V projektu BanalFatal! dnes mohu využít své celoživotní zkušenosti trenéra lyžování a zapáleného sportovce. A to, že dnes pracuji jako učitel na základní škole, je vlastně vyústěním mé celoživotní práce s dětmi. Všechno se tak hezky propletlo a spojilo právě v projektu BanalFatal!

Pro mě to vlastně nebylo o tom, jestli říct ano, nebo ne. Spíš jsem si říkal, kdy už něco takového přijde. A ono to přišlo.

3. Během kariéry jste zažil mnoho krizových situací. Existuje nějaká, která změnila váš pohled na prevenci?

Během těch spousty let u hasičů a také během mnoha hodin strávených na horách jsem viděl možné i nemožné. Můj pohled na prevenci se tím ale nezměnil. Vždy jsem byl přesvědčený, že „kdo bývá připraven, nebývá překvapen“.

To, že jsem létal zavěšený pod vrtulníkem, skákal do řek pro tonoucí nebo vstupoval do hořících domů, ve mně toto přesvědčení jen utvrdilo. Člověk si při takových situacích ještě více uvědomí, jak důležitá je vlastní připravenost a schopnost reagovat i na to, co se zdá být téměř nemožné. A právě tam si možná víc, než kde jinde uvědomíte, že prevence je základem úspěchu.

Jako hasič jsem často stával s vědomím, že když zachráním alespoň jeden lidský život, tak to stálo za to. A dnes, jako učitel a preventista v programu zaměřeném na prevenci úrazů páteře, si říkám totéž – každé jedno dítě, kterému pomůžu, stojí za moji snahu.

Prevence je podle mě velmi důležitá v každé oblasti života. A pokud se mi podaří, byť jen jednomu člověku pomoci předejít úrazu a třeba ho uchránit před životem na invalidním vozíku, stojí mi to za každodenní námahu.

4. Co vás nejvíce překvapuje při setkáních se studenty/žáky? Mění se jejich přístup k riziku?

Někdy mě překvapuje jejich lehkovážný přístup k životu a k tomu, jak s ním nakládají. Myslím, že si někdy díky filmům, různým počítačovým hrám a sociálním sítím neuvědomují skutečná rizika a problémy, které jim mohou v životě nastat.

Do paměti se mi vryla věta mého kamaráda, který po pádu z motorky skončil na vozíku: „Víš, já jsem si vždycky říkal, že se na té motorce zraním a v nemocnici mě dají do pořádku, nebo se zabiju a bude klid. Nikdy mě nenapadlo, že skončím na vozíku. To jsem vůbec nečekal.“

Na přednáškách se proto snažím děti vtáhnout do živé a přímé účasti. Chci, aby si musely „namáhat mozeček“, přemýšlet a na chvíli si sáhnout na svět, ve kterém se něco pokazí. Říkám si, že pokud jim alespoň kousek tohoto neznámého světa otevřu, mohou se na něj třeba lépe připravit.

Přístup dětí k riziku je samozřejmě velmi různorodý. Obecně si ale myslím, že se stále podceňuje například jízda na koloběžce. A právě o tom si myslím, že je důležité s dětmi mluvit – ne je strašit, ale ukázat jim, co se může stát, a naučit je o riziku přemýšlet.

5. Co vám osobně dává největší smysl na práci lektora BanalFatal!?

Ta možnost, že můžeme pomoci tam, kde je to nejvíce potřeba. Děti si z toho ještě mohou odnést ponaučení do života, který mají vlastně celý před sebou.

Ještě se mi nestalo, že by říkaly: „To už víme, to nás nezajímá, to už jsme zažily…“ Stále vidím, že si z přednášek odnášejí nějaký poznatek a začínají přemýšlet.

Často je vedu k tomu, že právě jejich zdravý selský rozum jim může v životě pomoci, aby si ho zbytečně nepokazily. Nechci je strašit, ale chci, aby si uvědomily, že některá rozhodnutí mohou mít následky, které už nejdou vzít zpátky.

A jak už jsem zmínil, stále věřím, že se nám jednou podaří něčí osud právě tou přednáškou změnit tak, že na vozíku neskončí. A to je pro mě asi ten největší smysl celé té práce.

6. Kdybyste mohl mladým lidem předat jen jednu radu do života, jaká by to byla?

„Používejte selský rozum a než něco uděláte, vždy se na pár vteřin zastavte a zamyslete se, co se může stát. Protože někdy stačí pár vteřin k tomu, aby se vám změnil celý život.“