Pravidla musí platit. A péče musí být zaplacená.

Některé charitní terénní služby účtují lidem, kteří potřebují osobní asistenci nebo pečovatelskou službu, víc, než dovoluje zákon. CZEPA jako organizace hájící práva a zájmy lidí po poranění míchy, jsme na to upozornili. Problematika se týká i našich klientů. Za dodržováním pravidel si stojíme, ale nechceme, aby z toho vznikl příběh o chamtivých neziskovkách. Je to příběh o péči, kterou stát dlouhodobě nedofinancovává.

Co se stalo?

Zákon o sociálních službách a jeho prováděcí vyhláška stanovují, kolik nejvýš smí klient zaplatit za hodinu terénní péče. Dnes je to 165 Kč. Některé oblastní charity ale ke stropu přičítávají položku nazvanou čas nezbytný k zajištění činnosti. Patří do ní cesta ke klientovi, příprava pomůcek nebo studium dokumentace. Klient tak za hodinu zaplatí o několik desítek korun víc, než by měl.

Na problém jsme narazili kvůli našemu klientovi, který u jedné z charit využívá osobní asistenci. V roce 2020 jsme podali podnět inspekci Ministerstva práce a sociálních věcí. Inspekce zjistila, že u více než deseti klientů se k tehdejšímu maximu 130 Kč za hodinu účtovalo ještě 97,50 Kč navíc. Lidé tak platili téměř dvojnásobek toho, co zákon dovoluje.

Ministerstvo poskytovateli uložilo pokutu. Ten se bránil rozkladem a pak žalobou, soud ji ale zamítl. Podle soudu bylo takové účtování nepřípustné a klienty poškozovalo.

Praxe přesto pokračovala. Když jsme prošli ceníky dalších zařízení stejného zřizovatele, zjistili jsme, že nejde o ojedinělý případ. Podali jsme proto další podnět. Inspekce v srpnu 2026 došla ke stejnému závěru: způsob výpočtu úhrady je v rozporu s platnou legislativou. Případ podrobně popsal server Novinky.cz v článku “Charita inkasuje od lidí miliony, na které nemá podle soudu ani ministerstva nárok” ze dne 21.11.2026.

Proč limity hájíme?

Zákonný strop úhrady není byrokratická drobnost. Chrání lidi, kteří jsou na péči závislí každý den a bez asistence nevstanou z postele, neobléknou se ani nedojdou sami k lékaři. Službu platí hlavně z příspěvku na péči, který má své pevné hranice.

Kdo potřebuje asistenci desítky hodin měsíčně, pozná každou korunu navíc. Příplatek, který u jedné hodiny vypadá nevinně, se za měsíc sčítá do tisícovek. Ty pak chybějí jinde, nebo člověk raději čerpá méně péče, než potřebuje. Proto se za pravidla budeme vždycky postavit, ať je porušuje kdokoli.

Neziskovky nejsou viník

Přesto odmítáme, aby se z toho stal příběh o chamtivých neziskovkách. Pracovnice a pracovníci charit, kteří za klienty jezdí po městech i vesnicích, dělají náročnou a neadekvátně placenou práci. Bez nich by se tisíce lidí neobešly. Asistentka, která jede půl hodiny za klientem na vesnici, pracuje i za volantem.

Cesta, příprava i dokumentace jsou skutečné náklady. Dnešní systém financování je ale dostatečně nepokrývá. Poskytovatelé často nevědí, kolik peněz dostanou na příští rok, a dotace přicházejí pozdě. Když ve službě chybí peníze, hledají se jinde. V tomto případě se našly u těch nejzranitelnějších, a to je špatně.

Kdyby se špatná praxe jedné sítě služeb využila k útokům na neziskový sektor jako celek, poškodilo by to právě lidi s postižením. Neziskové organizace dnes zajišťují velkou část péče, na kterou veřejné služby nestačí. Oslabení důvěry v ně by nikomu nepomohlo.

Co je potřeba?

Řešením není bouřit proti neziskovým organizacím. Řešením je financování, které pokryje skutečné náklady terénní péče včetně času stráveného na cestě. Za cestu za klientem má zaplatit veřejná kasa, ne člověk na vozíku.

Vyzýváme proto Ministerstvo práce a sociálních věcí a kraje, aby tyto náklady zahrnuly do financování sociálních služeb. Služby potřebují víceleté a předvídatelné rozpočty a peníze, které přijdou včas. Bez toho budeme za pár let číst stejný článek znovu, jen o jiné organizaci.

Za porušování pravidel nebudeme nikoho omlouvat. Vinu za podfinancovanou péči ale nebudeme svádět na ty, kdo ji dělají. Nepotřebujeme méně důvěry v neziskovky, potřebujeme víc peněz pro péči.

Kolektiv autorů CZEPA