21 dubna, 2023
CZEPA v článku Heroine
Bariéry v systému (úryvek z článku)
Z milionu a půl lidí se zdravotním hendikepem či chronickým onemocněním, kteří v Česku žijí, jich je zhruba deset tisíc zcela odkázáno na pomoc druhých. I když jim stát přispívá na osobní asistenci, platí jim příspěvky na mobilitu či vyplácí invalidní důchody, k tomu, aby mohli svobodně žít, to nestačí. Přitom by pomohlo, kdyby se jich stát zeptal, co vlastně potřebují.
Představte si, že se o víkendu rozhodnete odjet vlakem na výlet nebo jít večer do kina. Pro mnohé z nás běžná věc. Pro lidi s hendikepem je však takové spontánní rozhodnutí téměř nemyslitelné. I ti, kteří nejsou odkázáni na pomoc druhých, budou muset překonat řadu naprosto zbytečných bariér. A ti, kteří se bez pomoci neobejdou, mají v takových případech zkrátka smůlu.
Česko je v otázkách rovného přístupu k lidem s postižením daleko za Evropou, neprosazuje například individuální přístup, který už je běžný ve skandinávských zemích, ale třeba i na Slovensku. V českém právním řádu existuje řada zákonů a vyhlášek, které mají lidem s hendikepem ulehčit život, ale ty se často nedodržují a nikdo to nekontroluje. Mnoho osob s hendikepem nemá v místě svého bydliště bezbariérového praktického lékaře, zubaře nebo gynekologa. Na přiznání příspěvku na péči mnozí čekají klidně i rok.
„Mám vlastně pocit, že nás stát vnímá jako nutné zlo. Pořád se něčeho musíme dožadovat, stát to bere jako charitu. Bojují za nás různí aktivisté, to je fajn a držím jim v tom pěsti. Ale primárně by to mělo vycházet od státu – těmto lidem by měla být naopak věnována zvýšená pozornost,“ hodnotí Alena Jančíková, ředitelka České asociace paraplegiků – CZEPA a Moje Heroine 2021, která český laxní přístup zažívá na vlastní kůži.
Sama se teď pustila do bitvy o dodržování klíčové vyhlášky 398, která upravuje požadavky na zajištění bezbariérovosti staveb; u ministerstva pro místní rozvoj lobbuje za autorizované certifikované specialisty, kteří by na stavby v tomto ohledu dohlíželi.
„Měli by se vyjadřovat k projektovým dokumentacím, hlídat stavbu a být u samotné kolaudace. Stavební úřad na toto nedohlédne, ta vyhláška má konkrétní parametry, které oni prostě neznají,“ vysvětluje Jančíková. „Když přijedete do Švédska nebo do Anglie, tam je všechno přesně na milimetry. Tady? Stavební úřad vidí madlo nad toaletou, ale už ho nezajímá, že je ve špatné výšce a na špatné straně. Stížnosti se neřeší, protože se s tím už nechce nikdo předělávat, stojí to moc peněz. Takže se to nakonec vyřeší nějak svépomocí. Jako za totality, když si lidi sami stavěli domy a všechno bylo tak nějak slátané – přesně takhle se u nás řeší bezbariérovost. Stížnosti jsou byrokraticky a alibisticky ukončeny bez nápravy,“ popisuje denní realitu.
(dokončení celého textu naleznete v Heroine 2/2023)
Za možnost uveřejnění části textu vřele děkujeme redakci Heroine.
Autorka článku: Kateřina Eliášová